První skoky s UNI 500

Všichni jste se určitě seznámili s tím, jak začít létat s vrtulníkem. Do třech slov se to dá shrnout asi takto : viset, viset a zase viset. Nejdříve normálně, a potom tak…….je to jasné, vždyť víte. Bez tohoto nepochybně obtížného obratu to opravdu nejde! Ale jak to udělat, aby to člověka neotrávilo dříve než se dostane k opravdovému létání a k akrobacii? Alespoň pro mne byla základní akrobacie cílem, kterého jsem chtěl dosáhnout v řádu měsíců. Tak jak to přelstít? V momentě, kdy jsem se rozhodl že začnu, tak jsem měl čas asi 3 týdny do chvíle než budu mít letu schopný vrtulník UNI 500. Okamžitě jsem zakoupil simulátor Phoenix a pustil se do trénování. Dvanáct poctivých hodin udělalo své. Určitě jsem se toho hodně naučil. V některých směrech až moc a na některé věci nějak nedošlo. Při létání na simulátoru jsem prakticky nikdy nepřistával. Bylo to tím, že jsem vrtulník vždy rozbil. Učil jsem se neustále nové a nové obraty a tak to vždy končilo pádem…. Tento handicap jsem si uvědomil až při opravdovém létání a mě samotného to dost pobavilo. Je úžasné, jak člověk rád zapomene na to, že ve skutečnosti to tak opravdu nepůjde. Při prvních pokusech jsem se na vrtulník soustředil asi podobně jako vzpěrač na činku. Koncentrace byla tak velká, že se mi potily i ruce (to se mi u letadel stává pouze výjimečně). Ale jinak mě nic nepřekvapilo, simulátor jednoznačně předčil moje očekávání. Prvních 10 - 15startů (lépe řečeno vybitých akumulátorů) patřilo visení a postupně i s otáčením bokem k sobě. Netrpělivost byla veliká a tak jsem hned pokračoval s trénováním osmiček. To se ukázalo také řešitelné. Samozřejmě, že krizových situací nebylo málo. Moje sebevědomí rychle rostlo, snažil jsem si to moc nepřipouštět, ale někde uvnitř to asi bylo. Tak prostě musel přijít první pád. Nebylo to nic dramatického, ale bylo to zbytečné. Při létání osmiček jsem se od sebe více vzdálil. Abych se dostal zpět, tak jsem vrtulník natočil téměř proti sobě. Rozum by velel přistaň a dojdi si pro to. Ovšem hlava v oblacích říkala: „to nějak zvládneš“. Díky simulátoru jsem nedal opačnou výchylku, ale nová poloha vzdáleného vrtulníku a stres zpomalili moji reakci (dost možná, že jsem na to jenom nechápavě čučel). Vrtulník se svezl na ocas. Tak přišla moje první zkušenost s opravou UNI 500. Škoda nebyla příliš velká. Roztočený rotor narazil do uhlíkové ocasní trubky v místě uchycení vzpěr a „výškovky“. Je jasné, že listy nepřežily. Překvapením však bylo, že ocasní trubka zůstala celá. Odnesla to pouze „výškovka“ a hlavní převodové kolo. Ještě byla drobná závada na podvozku, ta však vznikla postupně poboucháváním vrtulníku při prvních pokusech o visení a přistání. Stržené závity podvozku bylo třeba z 2,5mm přeříznout na 3mm a použít silnější šrouby. Spojovačku pádel jsem odvážně narovnal. Co bylo z této první negativní zkušenosti nejhorší. Asi hlavně to zatracené ztracené sebevědomí. Další pokusy byly opravdu jak se svázanýma rukama. V následujících týdnech jsem měl možnost zaviset si s několika typy vrtulníků v různých velikostech od velikosti rotoru 350mm až do 1200mm. Je to úžasná zkušenost ne že by se daly porovnávat letové vlastnosti (toho ani zdaleka nejsem chopen) ale přesto určitý obrázek vzniká. Především je třeba vyzdvihnout důležitost seřízení vrtulníku a nastavení vysílače. Pak se může i malý vrtulník jevit velice klidně. Přesto musím konstatovat, že volba prvního stroje ve velikosti 500 byla rozhodně správná. Hlavní jeho výhodou je „čitelnost“ na obloze a větší stabilita. Už se nemůžu dočkat, až tam lupnu první loping. Na simulátoru umím i takový ten malý kolem osy, chce to hlavně málo kolektivu……….. Jarda Řešátko