Kolem tohoto tématu našlapuji zhruba posledních deset patnáct let. Vždy mě fascinovaly fotografie z výšky. Je z toho přátelství s Lubošem Balounem a Danou Vejnárkovou, kteří brázdí nebe nad Českým rájem v horkovzdušných balonech (Baart.cz) a občasné pouto s Cessnou, zaparkovanou na letišti v Hoškovicích u Mnichova Hradiště. Jenže snímky od třiceti do nějakých sedmdesáti metrů pořádně nepořídíte z letadla ani z balonu. Obojí má přísná pravidla a nejnižší letovou hladinu, která tohle neumožňuje.

Takže drony. Správně bezpilotní systémy. Nejdříve to byl milion, pak půl milionu, když náklady spadly pod 200 tisíc, tak jsem se začal rozhlížet, ale opravdová revoluce přišla až před dvěma třemi lety. Díky společnosti DJI jsou na trhu drony, které jsou sice v cenách profesionální fotografické zrcadlovky, ale už přece jen nákladově snesitelné.



A tak začala má cesta za vysněnými fotografiemi z výšky několika desítek metrů. Poté, co jsem úplně na padrť rozbil první vrtulník, tak ta cesta vedla nejprve k levným dronům za pár tisíc. Ale i ten první, coby dárek k Vánocům od manželky, chvíli ležel na skříni, než jsem si na něj troufl. Drony firmy SYMA, takové trochu přerostlé hračky, mají jednu velkou výhodu. Když vám uletí mezi stromy, nebo spadnou z výšky, není to taková finanční tragédie. Nevýhodou těchto dronů je, že si občas létají, kam chtějí, vítr je odfoukne, udržet je ve stabilizované poloze je docela umění. I když jimi lze fotit i natáčet videa, výsledek je jako z digitálního pravěku. Suma sumárum, je to ale naprosto ideální nástroj pro zvládnutí sofistikovanějších dronů, mohu jen doporučit každému. Když jsem letos v únoru přesedl na první dron DJI – Mavic Air, měl jsem díky tomu nejen základní návyky, ale dovedl posoudit, jaký je to rozdíl.

Propastný. Vítr o rychlosti sedm metrů za vteřinu a poměrně malý dron, který se složený vejde do fotobrašny k foťákům, stojí a ani se nehne. Hodně času jsem strávil nad výběrem dodavatele. V supermarketu to nedostanete a koupit takový dron v e-shopu typu Alza, to je hloupost. Naštěstí je pár firem v Česku, které se prodeji a zalétávání dronů věnují. Na doporučení známých jsem skončil u firmy Telink v Praze. Nelituji. Už jen předání dronu se školením a prvním zalétáním. Nejsem zase takový mistr, abych tohle dal jen tak bez průpravy a pomoci zasvěcených. Hned mně bylo jasné, že tohle létání chci dotáhnout až do konce. A ten konec je povolení k leteckým pracem s bezpilotními systémy, které vydává Úřad pro civilní letectví ČR (ÚCL).



Byla to půlroční anabáze. Téměř každodenní létání na cvičné louce, kde jsem se domluvil s majitelem, že mu mé úsilí nevadí. Dokonce ho to i zajímalo. O dronech se teď hodně mluví, tak chce každý vědět, jak vysoko, jak daleko, jestli umí sám přiletět zpátky, co se stane, když… a jestli mohu natáčet všude, všechny a všechno. A tohle přesně zajímalo i mě. A zase Telink. Několik hodin intenzivního školení ve firmě, cvičné lety na letišti na Sobínce nadohled Ruzyně. Večery nad zákony a pravidly. A halda papírování – odeslaný první „balík“ dokumentů ÚCL. Jestli tohle někdo zvládne bez pomoci servisní profesionální firmy, tak klobouk před ním dolů…

Létání s Mavic Air mně přináší neskutečnou radost ze svobody a pohled na věci kolem nás z výšky o něco přesahující vyšší stromy, tedy z výšky, kam se jinak žádným jiným prostředkem nedostanete. Proto jsou fotografie a videa z těchto výšek tak atraktivní. Popravdě mě trvalo čtvrt roku intenzivního cvičení, než jsem dosáhl svého předsevzetí, že dron budu ovládat stejně samozřejmě jako auto. Jen tak, myslím, že můžete docílit dobrých výsledků, když se plně soustředíte na záběry a možná rizika místa, kde létáte (vysoké stromy, budovy, dráty…) a neřešíte, jak nastavit páčky pro let vzhůru či zatočení doprava v protisměru.



Všechno snažení má nějaký konec. První červnové úterý jsem na letišti Sobínka stál před dvěma komisaři ÚCL. Díky školení v Telinku snad připravený na teoretickou zkoušku, která není vůbec nic lehkého, protože musíte zvládnout leteckou hantýrku, znát z hlavy různé bezpečnostní vzdálenosti a pravidla (odborně je to Doplněk X zákona o létání) a další předpisy s tím související. A letecké mapy. Když jsem je viděl poprvé, myslel jsem, že tohle fakt nedám a končím! Samozřejmě musíte i prokázat, že svůj dron dokážete ovládat v běžných i krizových situacích, že všechna technická data máte v malíku. A protože jsem poslední zkoušku dělal před nějakými 20 lety, cítil jsem docela silné sevření v oblasti žaludku. Pár hodin před tím jsem ještě seděl v kanceláři Telinku a když jsme probírali možná témata zkoušky, tak jsem si docela věřil, ale tréma přece jen byla. Naštěstí jsou zkušební komisaři také jen lidé, jsou slušní, trochu přísní, a když jsem se po teoretické zkoušce uvolnil a přešli jsme na praktickou, a já zalétal předepsané figury, že k tomu nikdo nemohl mít jedinou výtku, byl verdikt jednoznačný. Hodně se mně ulevilo!

Myslet si ale, že tím všechno skončilo, to není přesné. Následovala poslední administrativní fáze – odeslání druhého „balíku“ dokumentů, mj. 120stránkové provozní příručky vypracované opět za pomoci hádejte koho. A pak už jen zaplatíte poslední částku a čekáte, až vám doručovatelka přinese ten kýžený „dopis roku“ s povolením k provozování leteckých prací, což je něco mezi pilotní licencí a řidičákem na drony.




A to je konec? Začátek. Začátek létání podle pravidel, která dnes bohužel hodně lidí bagatelizuje nebo zlehčuje. Železnice, silnice, vodní toky, hustá městská zástavba, malá travnatá letiště. Vše má svá ochranná pásma, svá pravidla pohybu ve vzdušném prostoru. I malý dron neovladatelně padající z výšky sta metrů může někoho zabít, to by si měli všichni uvědomit!

Poslední kolečko jsem absolvoval s žádostmi o povolení startů dronů v katastru města, na území CHKO či Lesů ČR. I to se mně podařilo nakonec úspěšně zvládnout, v případě některých institucí jsem dokonce první v našem regionu, kdo takové povolení má, protože všichni ostatní dronaři bezpečnost a ohleduplnost moc neřeší. Já vím, že nad náměstím se neproletím, protože mě to zakazuje mnoho pravidel a předpisů, ale i tak mám spoustu prostoru pro splnění svého velkého snu. Snu o fotografování a natáčení z dronu v místech, která mám moc rád.

Nedá mně to, abych ještě jednou nezdůraznil poděkování panu Řešátkovi a dalším lidem z firmy Telink (www.djitelink.cz), kteří mají na splnění mého snu lví podíl!

K článku jsou přiloženy první pokusy, tak buďte shovívaví…





Zde ještě dvě videa:

Nemocnice Turnov

Výstavba vodojemu Ohrazenice


zdroj: https://www.turnovskovakci.cz/ceskorajsky-poutnik-blog/se-stal-dronarem/